Divadlo v Rytířské vás srdečně zve na Smlouvu – tragikomedii světově uznávaného polského dramatika Slawomira Mrožka v hlavních rolích s Miroslavem Etzlerem a Karlem Zimou v režii Petra Kracika.
„Něco takového by nevymyslel ani sám Mrožek!“ Pořekadlo, které se v Polsku vžilo ještě za autorova života, výmluvně dokládá, co je pro jeho dramatiku charakteristické: neotřelé zápletky, vtipné, často komediální řešení situací a překvapivá pointa.
Posuďte sami: V lobby švýcarského hotelu Rezidence, jehož vybavení připomene zašlou slávu přelomu století, sedí muž, o němž se dozvíme, že je autorem komedií. Čeká nejspíš na telefonát z Hollywoodu. Bar je dávno zavřený a on má před sebou poslední hlt whisky. V tom přichází portýr, kterého tu nikdy předtím neviděl. Jejich zprvu nezávazný hovor vyústí až v dohodu, že portýr scenáristu zavraždí. A to do sedmi dní!
Smlouva je bravurní tragikomedie o muži, jenž si sám najme vlastního vraha. Vedle takřka detektivní zápletky nabízí především znamenitý herecký materiál pro dva muže, kteří spolu vedou napínavý a zároveň zábavný dialog.
Přijměte naše pozvání a využijte nejbližších termínů tohoto představení: 30. 4. 2015 a 12. 5. 2015 vždy od 19 hodin.
www.divadlovrytirske.cz
O hře Smlouva
Facebook Divadla v Rytířské
Miroslav Etzler – rozhovor
Miroslav Etzler se narodil se v Ostravě a hereckou kariéru začal v amatérském divadelním souboru Depeše a na jevišti ostravského divadla, poté hrál i v divadle v Šumperku. Vystudoval JAMU v Brně, první profesionální angažmá získal ve Státním divadle Brno, hostoval na řadě předních scén a v letech 1992 – 2002 byl členem souboru pražského Národního divadla (Sluha dvou pánů, Mnoho povyku pro nic, Paličova dcera atd.) Několik let hrál na scéně Divadla Ungelt (Nikde, Láskou posedlí, Všechno jen do putyk a ženským! atd.) V polovině osmdesátých let začal spolupracovat s televizí, kde vytvořil víc než padesát rolí mimo jiné v seriálech Cesty domů, Soukromé pasti, Pojišťovna štěstí. V roce 1989 debutoval ve filmu Čas sluhů, následoval Mazaný Filip, Jak se rodí krokodýli, Bestiář atd.
Když jste poprvé přečetl hru Smlouva Slawomira Mrožka, co vás u ní napadalo?
Vyrostl jsem v takové velmi kultivované rodině, kde se hodně četlo, takže jsem dílo Mrožkovo znal. Ale nikdy jsem v žádné jeho hře nehrál. Smlouvu jsem znal velmi dobře. Věděl jsem, že je to text mnohovrstevnatý a nepříliš frekventovaný na evropských jevištích na rozdíl od Tanga, Emigrantů nebo Policajtů. Po prvním přečtení není Smlouva text komický, spíš mírně depresivní – je o hledání cesty člověka, který ani neví, jak ukončit svůj naprosto promrhaný život. A právě z toho, aby to byla komedie – groteska jsem měl trochu obavy. Ty se rozplynuly ve chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že režírovat bude Petr Kracik. Pracoval jsem s ním jen jednou v Národním divadle, když jsme dělali dnes už legendární a slavné představení Paličova dcera, takže jsem si byl jistý, že společně cestu najdeme.
Jaká je vaše postava stárnoucího autora komedií Magnuse?
Líbí se mi na něm jedna věc… Pozitivně vím, že hrana mezi úspěchem a naplněným životem a neúspěchem a totálně prokaučovaným životem je strašně tenká, tenoučká. A zároveň si myslím, že ten pocit promrhaného života může přijít ve třiceti stejně jako v sedmdesáti. Mojí postavě je téměř sedmdesát a je na sklonku kariérně neúspěšného života, což bylo téma první velmi otevřené debaty mezi mnou a režisérem. On pokládal otázku, zda na ni nejsem příliš mladý – mně je devětačtyřicet, ale myslím si, že téma lůzrovství, byť ne zcela oprávněného, řešíme skoro každý. Já jsem měl zcela jistě v osmnácti letech jako herec úplně jiné ambice, než když porovnám, kam jsem se dnes „dostal“. Každý kreativní člověk má daleko větší ambice, než nakonec naplní. Niccolo Machiavelliho napsal: „Jak málo dobrého najde člověk v tom, co hledá, porovná-li to s tím, co všechno doufal najít.“ Právě toto téma je pro mě teď v Mrožkově hře zajímavé.
V čem je podle vás Mrožkova Smlouva pro dnešek aktuální?
Když dramatik dojde jisté proslulosti, jeho dramata mají určitou kvalitu, v nichž každá doba nachází to své téma. Mrožek napsal Smlouvu v osmdesátých letech, v době tzv. studené války, kdy byly jasně dané rozdíly mezi kapitalistickým a komunistickým blokem, ale to není až tak podstatné – jako vynikající dramatik má v textu tolik stále aktuálních témat, že vždy bude Smlouva o čem hrát. Dnes třeba právě o absurdním promrhaném životě.
Jak došlo ke spolupráci s Karlem Zimou?
Při jednom natáčení jsme spolu měli sice krátký, ale intenzivní a příjemný zážitek, proto jsem navrhnul režisérovi právě jeho. Přiznám se, že dnes jsem v situaci, že už nechci dělat práci v prostředí, kde je napětí, chaos a lidé, s nimiž mi není dobře. Proto nejsem v angažmá, každou nabídku velmi dlouho zvažuji a velmi mi záleží, aby lidé kolem byli spřízněné duše nebo stejně naladěni pro týmovou práci, v tom vidím největší smysl. A právě u Karla Zimy jsem to všechno cítil.
zdroj: Divadlo v Rytířské
