Rozhovory se dvěma z hlavních aktérů nového filmu Jitky Rudolfové – Rozkoš.
Rozhovor s Janou Plodkovou
Scenáristka a režisérka Jitka Rudolfová tvrdí, že hlavním tématem filmu je posedlost – láskou, úspěchem, originalitou, iluzí, uměním…Která z nich je podle vás ta zásadní?
Tam jde hlavně o to, že každá postava má nějakou svou vlastní posedlost. Tím, že se příběh točí hlavně kolem Mileny, tak bych řekla, že hlavní je posedlost láskou. Ta na diváka působí hlavně skrz sms mezi Milenou a Vladimírem, skrz tu její závislost na něm, ale každý hrdina si ve filmu, jak říkám, nese tu svou posedlost. A myslím, že to nejde úplně dát do jednoho pytle. Postava performera Jana Budaře má posedlost po umělecké dokonalosti a autenticitě, hrdina Jardy Plesla, režisér, je zase posedlý úspěchem, oceněním a penězi a je pro to ochoten udělat cokoli. Vladimír Martina Myšičky je, mám takový pocit, posedlý hlavně sám sebou, vzhlížením do sebe, svým světem, který si nese s sebou a nikomu nedovolí do něj vstoupit, a když už ano, tak jen na chvíli a pak rychle pryč.
Proč podle vás taková přitažlivá, inteligentní žena, jako je vaše Milena, tak až naivně naletí na partnerovo kličkování, zámlky, úniky… Přece už v těch třiceti ví, co by od života mohla chtít…
To určitě ví, ale myslím, že spadla do takového začarovaného kruhu, jehož počátkem bylo totální zamilování. A je to o tom, že když ten telefon máte u sebe, tak máte pocit, že dotyčný je u vás, že je blízko a že jste v kontaktu. Pokud si ti dva zezačátku psali zprávy intenzivně, závislost na takové komunikaci vznikne rychle. Mám to vlastně i z vlastní zkušenosti, že ta závislost vzniká skoro okamžitě. A když komunikace ustane, uvědomit si, že něco není úplně v pořádku, jde velmi těžce, někdy vůbec ne. Tam pak situace musí dojít do nějakého bodu, kde onen dotyčný prozře, což se naštěstí v případě Mileny stane, když uvidí jasný důkaz. Takže se může konečně odpoutat. Nejde ale jen o závislost na mobilní nebo sms komunikaci. Ale jde i o vnitřní naplnění. Když mi třeba můj přítel zezačátku psal sms, protože já byla v Londýně a on tady, něco mi tím naplňoval, nahrazoval mi tím svoji přítomnost…Ale ve skutečnosti to naplňovat ten telefon, a ne on. A můžete být vzdělaná, vyzrálá osoba a stejně vám nedojde, že telefon vás neobejme.
A netrápila se hrdinka přece jen zbytečně dlouho?
Třeba do té doby nepotkala toho pravého, takže se přese všechno se k Vladimírovi stále vracela.
Popravdě v tom příběhu není ani jediný muž, který by byl alespoň trochu přijatelným partnerem pro reálný partnerský život. Myslíte, že je to dáno přece jen vyhraněným uměleckým prostředím, kde se film odehrává?
Myslím, že je to hodně tím prostředím dané. Jakmile se člověk soustředí čistě na své věci, tvorbu, ambice, je pak hrozně těžké žít v nějakém stálém partnerství vztahu. Ale co pozoruju kolem sebe, běžná společnost na tom není ještě v tom ohledu úplně tak beznadějně.
Diskutovali jste se scenáristkou a režisérkou vaši postavu, dala na vaše připomínky?
Na tom mě bavilo nejvíc to, že když jsem si dala s Jitkou schůzku, abych se o postavě dozvěděla něco víc, doma jsem si dokonce napsala pár poznámek, ale ty vlastně ve výsledku nebyly vůbec podstatné. Protože Jitka je režisérka okamžiku, takže velké přípravy se nedějou, věnuje se více či méně improvizaci. Takže tady v tom nechala mně i ostatním kolegům volnou ruku, mnohé ty situace vznikaly až na místě.
Ale já mám na mysli spíš profil postavy Mileny.
Ona ji napsala do scénáře tak jasně a čistě, že vlastě nebyl důvod s ní nesouhlasit a něco předělávat. Ale kdybych jí řekla, že vidím tu postavu tak a tak, nechá to na mně. Mě bavilo, jak Jitka ten příběh vizuálně obohatila, je to poetické, Jitka z toho příběhu udělala báseň.
Většina komunikace mezi postavami filmu se odehrává prostřednictvím sms. Je to příznačné pro současnost?
Je to nejjednodušší způsob komunikace. Doba se prostě takhle posunuje. Takže když máme mobily a nepíšou se už skoro dopisy, myslím, že záleží na každém z nás, jestli ho to začne štvát a bude mu chybět živá komunikace. Na jedné straně možnost využívání sms, je to užitečná věc, když potřebujete rychle něco sdělit nebo v případě krizové situace zavolat pomoc. Na druhé straně, když si s někým napíšu tři sms, nemám už většinou potřebu se s ním pak scházet. A to je hrozná škoda Takže se to snažím vyrovnávat, abych úplně neztratila lidský kontakt.
V čem své hrdince rozumíte a v čem ne?
Samozřejmě bych ráda řekla, že nechápu, jak je zabedněná a jak nevidí realitu kolem sebe. Ale protože jsem něco podobného sama zažila, rozumím jí ve všech směrech. V čem jsem jí ale moc nerozuměla, je vztah s tím režisérem, který je nejen její kolega, ale i kamarád. Osobně bych takového člověka vedle sebe nevydržela. Ta Milenina přílišná ohleduplnost a loajalita vůči němu, ta je pro mě nepochopitelná, tak daleko bych to nenechala dojít. Líbilo se mi naopak, jak je místy ironická, jak si nenechá věci líbit, jak si stojí za svým, líbila se mi i televize plná křečků a podobné nápady. A chápala jsem i jistý druh veřejné samoty, který kolem sebe má. Je to samozřejmě trochu pokřivené deziluzí z toho vztahu s Vladimírem. Jinak osobně mi Milena přijde jako sympatická ženská, se kterou bych na kafe šla. A jsem ráda, že po dlouhé době, co v našich filmech hrají prim mužští hrdinové je tady film, jehož hrdinkou je žena.
———————
Rozhovor s Janem Budařem
Jitka Rudolfová tvrdí, že hlavním tématem jejího filmu je posedlost. Čím je hlavně posedlý váš Hynek?
Hynek touží být originální, chce být nejlepší a přitom se bojí, aby nebyl moc komerční, protože být moc komerční, to už možná není nejlepší. Bohužel se v tom dost motá, protože každou chvíli je pro něho komerční a nejlepší něco jiného a z toho usuzuje, že tak to mají i všichni ostatní. To ho dokáže mučit celé hodiny, dny i roky.
Příběh se odehrává v prostředí umělců – a váš hrdina je prototypem talentovaného tvůrce, pro něhož je ovšem tvorba až sebedestruktivní. Má taková tvorba smysl, když umělci přináší spíš pochyby a deprese, než radost z obyčejného života, rodiny?
Já si myslím, že je lepší tvořit s radostí a beze strachu. Někdy se mnou přátelé polemizují (a myslím, že polemizují i s Hynkem), říkají, že trýzeň, pochyby a bolest k umění patří. A jistě to tak pro někoho může být, ale já si přeju být šťastný, veselý, milovaný a milující. Naštěstí už jsem pochopil, že jediný, kdo mi to může zařídit, jsem já sám.
Hynek je pro hlavní hrdinku Milenu příkladem autentického, originálního tvůrce, na rozdíl od režiséra, kterého spíš zajímají peníze a úspěch…. Je tedy Rozkoš nejen o partnerství, přátelství a lásce, ale i o vztahu k umělecké tvorbě?
Může být. Věřím, že každý si v tom filmu najde to své téma, které ho v životě zrovna zaměstnává. Tvořivý a originální ten film rozhodně je.
Váš hrdiny nedokáže vlastně fungovat v osobních a rodinných vztazích – je to kvůli jeho ponoření se do tvorby, nebo i vinou psychické lability?
To bychom si nejdříve museli definovat termín psychická labilita. Je to stav mysli, kdy se člověk často bojí? Kdy se až příliš směje? Kdy nechce vstát z postele a v hlavě mu běhají myšlenky, které říkají: Nic nedokážeš, nic jsi nedokázal, jsi nula, jsi hloupý a navíc vypadáš hůř než Leonardo DiCaprio. Je to psychická labilita? Myslím, že Hynek Valentýn žije vztahy, protože není možné vztahy nežít. Žije je svým velmi originálním způsobem, který možná sám vyhodnocuje jako málo originální. Je totiž posedlý touhou po tom být originální. Možná si myslí, že ho díky tomu budou mít lidi radši.
Rozkoš je hodně o tom, jak odosobněná technika přebírá funkci živé mezilidské komunikace. Jak jste na tom s využíváním mailu a mobilu ve styku s blízkými a přáteli vy?
Dobře. Mám mail i mobil a umím s nimi pracovat. Maily mám dokonce dva! Co mi zatím chybí, je znalost, kdo, jak a kde vyhodnocuje všechna data, která se geometrickou řadou hromadí kdesi v elektronických oblacích.
Co myslíte, nenadržuje Jitka Rudolfová tak trochu ženskému živlu, když vlastně jedinou životaschopnou postavou příběhu je Milena?
Nadržuje. Ale pro mě je to v pořádku. Já si přeji matriarchát.
text: Cinema Art CZ, redakce / foto: Cinema Art CZ
