Jak se rozhodl, dnes etablovaný muzikálový herec Zbyněk Fric věnovat divadlu?
Když jsem končil gymnázium, přemýšlel jsem, že bych chtěl dělat muziku a zpívat. Tenkrát jsem se to styděl říct a přišlo mi to absurdní, že bych se k tomu mohl vůbec dostat. V zoufalství, abych unikl vojenské službě, jsem šel na vysokou školu zemědělskou do Brna. To bylo v roce 1989, kdy přišla revoluce, a já jsem si uvědomil, že bych chtěl dělat něco, co mě opravdu baví. K divadlu jsem se dostal náhodou. U nás v Bystrém u Poličky jsem vždycky na mejdanech u ohně hrával hodiny na kytaru. Jednou mě tam zaslechla kamarádka, která studovala taneční konzervatoř v Brně a řekla mi, že se na JAMU otevírá muzikálové oddělení.
Měl si vůbec představu, co divadlo obnáší?
Vůbec ne. Mě zajímala hlavně muzika a divadlo vlastně vůbec. Řekl jsem si, že to zkusím a dostal jsem se do třetího kola přijímacích zkoušek. Na JAMU jsem se nedostal, ale dostal jsem nabídku od ředitele divadla Miloše Stránského, abych přijel na konkurz do Jihlavy. Tak jsem tam přijel, nic jsem z nervozity nepředvedl, protože jsem měl takzvané okno a vše zapomněl po první větě. Měl jsem sebou kytaru, tak mi řekli, ať aspoň něco zahraju. Hrál jsem tenkrát „Večernici“ od Vladimíra Mišíka a díky tomu jsem dostal nabídku na rok angažmá, jako elév. Po prvním roce jsem tam zůstal ještě další rok, protože jsem se zase nedostal na JAMU. A do třetice muzikál neotevřeli a tak jsem se přihlásil na činoherní herectví do Brna i do Prahy a dostal se na obě školy. Zvolil jsem Prahu a myslím, že to byla dobrá volba.
Na DAMU Tě učil Jan Kačer, to byla pro mladého kluka určitě zajímavá doba devadesátých let?
V devadesátých letech to bylo zajímavé i na té vysoké škole zemědělské. Tenkrát jsme se účastnili revoluce, stávek, chodili po fabrikách a roznášeli letáky. Párkrát nás i honili milicionáři (smích). Byla to euforie a člověk do všeho šel naplno. Tehdy mě napadlo, jak je vůbec možné, že to takhle dlouho mohlo těm komunistům vydržet. Později, když se objevili dokumentární pořady o potlačení Pražského jara, pochopil jsem, že Rusové byli tenkrát ochotni udělat cokoliv, aby zde komunismus udrželi.
Dnes je, ale jiná doba. Jak ji vlastně hodnotíš?
Strašně dlouho jsem nechodil k volbám. Nesnášel jsem politiku a nechtěl jsem se o ní bavit, protože to vždy skončilo hádkou. U mě přišlo po době euforie, kdy jsem myslel, že bude vše čisté a rovné, rozčarování. To z toho, jak se něco rozkradlo a zpronevěřilo nebo někdo někomu přihrál „malou či větší domů“. Nikdo za to vlastně nebyl potrestaný, všechno se nechalo vyšumět a ututlat. Paradoxně až ve chvíli kdy se objevila strana Věci veřejné, jsem si řekl, že je už třeba, aby to někdo posunul jinam. Napadlo mě, že to může být šlápnutí vedle, ale byla tam alespoň ta naděje. Tak jsem šel po dlouhé době volit a pak jsem bohužel viděl, kam se to vyvinulo. Pořád si, ale myslím, že se aspoň tenkrát v politice něco rozvířilo a změnilo.
Jaký je Tvůj běžný režim? Máš dům, hraješ, vystupuješ, co vše najdeme v Tvém kalendáři?
Záleží na tom, co mě zrovna pracovně čeká. Když mám třeba vystoupení s muzikálovými písničkami, tak se je doma musím naučit nebo se nějak připravit. Většinou pracuji odpoledne nebo až v noci, což mi nejvíc vyhovuje. Když pak ráno vstanu a vyjdu na terasu v županu, což je třeba kolem jedenácté, určitě si sousedé řeknou: „no, to je život“. Ale nikdo nevidí, že třeba pracuji do půl čtvrté do rána a sedím u piana, což mi umožňuje právě to, že bydlím v domě a nikoho neruším. Většinou tedy pracovní den a čas podřizuji tomu, co mě aktuálně čeká, což dělá určitě i člověk, který nehraje divadlo. No a pak musím samozřejmě řešit vše kolem zmiňovaného domu.
Takže si vše opravíš sám?
Snažím se reagovat na to, co je třeba udělat. Když upadne okno tak ho zase přišroubuji zpět (smích). Nebo se rozpadne komín, tak ho vybourám a postavím znovu. To mi problém nedělá. A taky se musím starat o zahrádku. Nyní na jaře se moc těším, co vše mě tam čeká. Když jsem dnes odcházel z domu, koukal jsem, jak mi začíná krásně kvést Magnólie. To je velký náboj a rád se tomu věnuji.
Máš při svém vytížení ještě čas na nějaký koníček? A je vůbec něco, čemu se věnuješ třeba už od dětství?
Můj jediný koníček, který jsem od mala měl, byla opravdu ta kytara a zpívání. Pak jsem sice kytaru opustil, protože nebyl čas a nebylo to jak zužitkovat. Neměl jsem totiž nikdy tendenci zakládat kapelu. To mi nahradilo muzikálové divadlo, kde jsem si mohl před lidmi zazpívat a musím říct, že jsem měl štěstí na pěkné role. Toho si vážím.
A co nahrát třeba s kytarou nějaké album?
Myslím si, že ta doba už je pryč. Cítím to jako zbytečnost. Když bych dnes něco vyprodukoval, asi bych to rovnou poslal na internet, kde muzika stejně časem skončí. Takže kromě divadla a zpívání nemám úplně to klasické hobby. Jsem, ale technický typ, který rád vše rozmontuje, opraví a zase dá dohromady, když se to podaří (smích), což taky není vždycky zaručeno.
Ty tedy zkusíš vše a nezveš si domů odborníky?
Jdu do všeho a většinou neřeším, že bych neměl něco dělat a někoho pozvat. Nebojím se oprav vody, elektřiny nebo stavebních úprav, což je asi hlavně výchovou. Táta mě vedl vždy k nějaké práci a prázdniny jsem trávil na stavbách jako brigádník. Zjistil jsem, že to jde. Párkrát se něco ne úplně zdařilo a musel jsem to znovu opravit nebo to někdo opravil místo mě. Ale tu snahu dokázat to sám, mám vždycky. Když pak vidím výsledek na domě nebo zahradě těší mě to.
V Divadle Kalich, hraješ často vrstevníka kolegům, kteří jsou o mnoho let mladší. Umožňuje Ti to zatím Tvůj vzhled. Jak se v těchto rolích cítíš? Nejsi už unavený?
Dlouho jsem si to nepřipouštěl. Až jsme začali zkoušet Osmý světadíl, tak jsem si uvědomil, že už dostávám roli vyzrálejšího chlapa. Ale v Horečce sobotní noci jsem se opět vrátil mezi mládež (smích). Určitě se nebráním mladším rolím, dokud to ještě udýchám, tak mě to svým způsobem baví. Nedokážu si zatím představit, jak dlouho to ještě půjde, protože kolena už mě celkem bolí a někdy se mi už i hůř vstává. Rekonvalescence byla dřív prostě o dost rychlejší.
Co vztahy s mladšími kolegy, jaká je pro Tebe nová generace herců?
Jsem moc rád, že hraju v Divadle Kalich. To je totiž jedno z mála divadel, kde to funguje na tom, co Ti lidé umí a ne co se o nich kde napíše. Tak mě těší, že jsou zde mladí herci, kteří ten muzikál dovedou zahrát ve všech třech složkách, zpěvu, herectví a tanci. Kalich tuhle linii pravého muzikálového divadla drží.
V Divadle Kalich se objevuješ i v činohrách. To je pro Tebe relaxace?
Je to zase něco jiného. Třeba představení „Splašené nůžky“ je pro mě úplně neuvěřitelná věc. Kdo to viděl, jistě mi to potvrdí. A skvělé je, že se baví diváci i všichni, kteří v něm hrají. Je tam spoustu improvizace a my nikdy nevíme, co na jevišti vznikne. Já činohru považuji za jakýsi trénink. Tím by měl čas od času projít každý muzikálový herec. Zahrát si činohru a zkusit i jiné žánry, pracovat zase více s mluveným slovem než v muzikálu a vzít tu zkušenost, jako ji beru vždy já. Tedy, jako trénink, očistu a uvědomění si principů činoherního divadla.
Měl si vůbec někdy představu nebo přání, že by se na českém jevišti objevil titul, jako „Horečka sobotní noci“?
V době kdy jsem hrál v první Pomádě na pražském výstavišti kolem roku 2000, jsem si to moc přál a chtěl jsem samozřejmě hrát Tonyho (J. Travoltu). Byl to můj vysněný kus. Přišlo to až nyní, to už Tonyho hrát nemůžu, ale jsem rád, že u toho vůbec jsem. Je to také o spolupráci s Janem Ďurovčíkem, který byl vždy drsným a precizním režisérem. Ví, co chce, ví, jak to má udělat a to mě baví. Pak je to vidět i na výsledku.
Co plánuješ v nejbližší době? Co Tě čeká?
Teď mám volnější období a těším se, že o prázdninách začnu zkoušet opět v Divadle Kalich a to muzikál Atlantida. Práci budu mít samozřejmě i kolem domu a na zahradě. Vše začíná růst, budu muset pořádně nachystat zahradní sezónu, zastřihovat keře, něco vysázet. Uvidím, jestli to stihnu, ale práce kolem domu je hodně. Třeba v nejbližší době budu natírat okna, lakovat dveře, prostě nejvyšší čas začít opět s těmito pracemi, kolem mého domova.
U divadla ještě zůstaneme. Jsi nová posila představení Tajemství, co Tvůj vztah k duchovním věcem?
Duchovnem se asi zabývá každý. Vždycky nejspíš záleží na situaci, která nás přinutí k přemýšlení o něčem duchovním. Ale každý určitě někdy prosil třeba boha nebo nějakou vyšší sílu, náhodu, osud, aby se něco změnilo nebo mu „něco“ pomohlo. Určitě každý věří a doufá, že je něco, co nad námi drží ochrannou ruku. Ta síla nás asi nějak vede a tahá z těch největších průšvihů. I já jsem byl několikrát v situaci a na hraně něčeho, co mi mohlo zkomplikovat život. A vždy jsem si pak řekl, že muselo zasáhnout něco vyššího. Ale jestli je to bůh, nevím. Osobně tomu říkám víra v přírodu a její zákony. To vidím právě i na té své zahradě. Příroda prostě funguje podle nějakých zákonitostí, které rád pozoruji.
Takže nyní je z Tebe opravdu venkovský typ a velkoměsto Tě neláká?
Já ten ruch nepotřebuji. Když jsem byl ještě na škole v Brně, okouzlilo mě to. Bylo to velké město. O to víc jsem si pak užíval Prahu. Možnosti jít kdykoliv do kina, divadla, hospody. To u nás na malém městě nešlo. Vzpomínám si, že jsem šel jednou večer zasněženým Starým městem a uvědomil jsem si tu historii, která se zde odehrávala. Stále mě to zde baví, ale nemusím chodit trávit čas na diskotéky. Spíš vyhledávám ticho a klid. Kdybych si měl vybrat, mezi životem v Praze nebo na vesnici v dosahu Prahy, zvolím tu druhou variantu. Ráno se rád probudím a podívám se do zahrady, má to kouzlo a nastartuje mi to fajn den.
zdroj: Divadlo Kalich
