Máte problémy při pracovních pohovorech nebo problémy v partnerství či v rodině? Chcete nalézat řešení svých problémů rychleji a snadněji, činit lepší rozhodnutí, pociťovat menší stres a vědět, jak zůstat v klidu pod tlakem? Chcete spolupracovat efektivněji s druhými?
U nás máte možnost poradit se s odborníkem – výkonným manažerem a hlavním trenérem, facilitátorem a koučem PCC (ICF) NeuroLeadership Group, panem Dr. Vladimírem Tukou.
Dnes přinášíme odpovědi na další otázky vás, čtenářů. Zeptejte se také na to, co Vás trápí. 3 nejzajímavější otázky a odpovědi zveřejníme v příštím vydání poradny a jejich pisatele odměníme dárkem.
Dotaz (Otakar S., Brno): Dobrý den, potřeboval bych poradit v oblasti vztahů. Před časem mě opustila manželka. Dodnes neznám důvod a není to tak, že bych si ho nechtěl připustit, opravdu ho neznám, prostě odešla s jiným mužem, bez důvodu, bez vysvětlení. Mám teď problém se s někým seznámit, důvěřovat si. Když se mě někdo zeptá, proč jsme se s ženou rozešli, a já řeknu, že nevím, vypadá to, že to bylo něco špatného, o čem nechci mluvit.
Odpověď: Dobrý den, Otakare, odchod partnera je bolestivý zážitek a náš mozek si většinou na jeho základě vytvoří nějakou obrannou reakci. Bolest je ohrožující a nepříjemná. Žel tato obraná reakce velmi často vede ke zkreslení reality a vysílá nám falešné signály o tom, kdo skutečně jsme a čeho jsme schopni dosáhnout. Pak, a tak tomu může být i u Vás, zejména v situacích podobných těm, pro které mozek obrannou reakci vytvořil, nám dále vysílá falešné signály, pocity, myšlenky o nás a o našich možnostech. Jestli jsem správně porozuměl, dostáváte od mozku zprávu, že dokud neporozumíte tomu, proč Vás Vaše žena opustila, nemůžete navázat nový vztah. Tato utkvělá představa Vám brání navázat a rozvinout plnohodnotný vztah s jakoukoliv další ženou. Nikdy ovšem nebudeme s to, plně pochopit jednání druhých, protože každý jsme jiný. A hlavně nám to v podstatě nic užitečného pro náš život nepřinese. Pokud nepoznáme sebe sama, naše poslání, hodnoty, tužby, kdo skutečně jsme, budeme vždy pouhou „hračkou“ v rukách druhých, budeme záviset na jejich pohledu a reagovat jen na ně. Vždy máme volbu mezi tím být sám sebou nebo tím, kým nás chtějí mít druzí. Doporučuji brát to, že Vás Vaše žena opustila jako pouhý fakt, realitu. Přestat zkoumat důvody jejího chování a zaměřit se na to, co chcete, na to, jaký život s novou partnerkou si přejete mít, a usilovat o naplnění této své představy. Přeji hodně štěstí a odvahy.
Dotaz (Radana Š., Praha): Mám velký problém se změnami. Opravdu těžce (nervové vypětí, křeče, zažívací potíže) na mě doléhají změny jakéhokoliv typu – nástup do nového zaměstnání – noví lidé, nový nadřízený – uzavřu se do sebe a s okolím příliš nekomunikuji, nový partner, ale třeba i změna prostředí – odjezd na dovolenou. Lze s tímto něco dělat. Není to otázka spíš pro psychologa?
Odpověď: Radano, změna už je taková. Pro každého je v něčem v jisté míře nepříjemná. Náš mozek ji opravdu nemá rád, byť se s ní musí dnes a denně potýkat a zvládat ji. Umí to, ale stojí ho to hodně energie a musí u toho zvládat více či méně nejistoty. V hloubce a v konkrétních projevech reakcí mozku na změny se všichni lišíme. Pro Vás, zdá se, je změna opravdu silně ohrožující. Obvykle pomáhá jako první krok si přiznat, že takovéto reakce mozku na změnu jsou normální, patří k našemu životu. Zároveň svému mozku uznat, že má na to právo takto reagovat na změnu, protože je součástí jeho poslání zajistit naše přežití. Někdy pomáhá i to, že si řekneme, že obava ze změny nejsme my, ale náš mozek. To by mohlo přinést určité zklidnění, snížení reakce hrozby mozku na změnu. To by Vám mohlo pomoci vyčistit Vaši mysl a již s chladnější hlavou se na to, co se děje, podívat racionálně (ve stavu hrozby se nám totiž velmi těžko věcně a chladně uvažuje). Nakonec s otevřenou myslí se můžete zaměřit pozornost na to, co Vám změna přinese dobrého, na co se můžete těšit, co nového získáte, co se můžete díky přicházející změně naučit, o sobě dozvědět a podobně. Přeji hodně úspěchů a otevřenou mysl.
Dotaz (Klára M., Liberec): Dobrý den, nevím, jak říci své rodině, že se mě hluboce dotýká, jaké rozdíly dělají mezi mnou a mým bratrem. Stále od nich slyším, jak je to strašné, když rodiče upřednostňují jednoho potomka před druhým a oni dělají to samé. Bratr dostává a na mě se obrací, když je třeba něco zařídit, sehnat nebo odvézt. Já mlčím a snažím se jim ve všem vyhovět, ale silně to na mě doléhá. Děkuji za radu, zda to řešit a jakým způsobem, nebo to neřešit?
Odpověď: Kláro, zdá se mi, že situace, kterou popisujete, je typickým porušováním jedné z vašich primárních sociálních potřeb: FÉROVOSTI. Selektivní přístup příbuzných, ať rodičů, tak i bratra si Váš mozek vyhodnotil jako nefér, a tedy i jako hrozbu. Pocity s tím spojené, které popisujete, jsou pak naprosto zákonité. Záludné je to, že náš mozek si naplňování či nenaplňování našich potřeb (jakýchkoliv fyziologických, psychických nebo sociálních) vyhodnocuje automaticky na nevědomé úrovni. Je to mechanizmus, který má za úkol nás chránit. Pokud zjistí, že to, co se děje, ohrožuje naše přežití, dá nám zprávu v podobě nepříjemných pocitů.
„Neřešit to“ by mohla být ne zcela účinná strategie. Vhodnější se mi zdá s blízkými sdílet své pocity z jejich jednání a hledat dohodu na změně. Je možné, že budou překvapeni, nebudou připraveni na Váš pohled na to, co se děje. Mohou ho i odmítat, dá se předpokládat, že se budou snažit vysvětlovat své jednání. Doporučuji vyjádřit pochopení pro jejich pocity a pohledy na situaci a zároveň obdobně vysvětlit, jaké dopady má jejich chování na Vás. Pro takovou náročnou diskusi doporučuji na samotném začátku vyložit Váš záměr, proč se chcete o daném tématu bavit. Přičemž by to proč mělo být co nejvíce společné pro všechny: např. „mám Vás ráda a jde mi o to, abychom byli harmonickou rodinou, kde se budu cítit dobře a vždy se budu těšit na to být s vámi“. Když máte takto vyjasněný záměr, můžete se pustit do otevřeného rozhovoru, aniž byste na sebe navzájem reagovali negativně nebo nepřiměřeně. Přeji hodně zdaru a odvahy.
text: Dr. Vladimír Tuka, redakce, čtenáři / foto: dreamstime, Dr. Vladimír Tuka
