Skoro před deseti lety si poprvé vstoupil na divadelní jeviště a to v Divadle Kalich v představení Tajemství. Tušil jsi tenkrát, že to bude další Tvůj umělecký obor, tedy, že se z muzikanta stane i herec?
No překvapuje mě, že je to už deset let, ani si neuvědomuji, že to tak utíká. Já, když jsem poprvé vstoupil na jeviště, právě ve zmiňovaném Divadle Kalich, tak musím přiznat, že to byla velká náhoda. Nebyl jsem tenkrát ani na konkurzu a čtrnáct dní před premiérou se mi ozvala kamarádka Petra Sladká, že někdo z company během zkoušení skončil, tak mě doporučila, abych udělal rychle záskok. Já jsem byl lačný po jakémkoliv zaměstnání, které se týkalo zpívání nebo čehokoliv okolo divadla, takže jsem to přijal. Až potom jsem si začal uvědomovat, co to je divadlo, jaký to je občas složitý fungovat na jevišti a postupně mě to začalo moc bavit. Jako muzikant, který nikdy na jevišti nedělal, jsem to začal ochutnávat a začalo mě to zajímat a těšit.
Jsi možná jeden z mála muzikantů, kteří jevišti v divadle neříkají pódium, jak je většina muzikantů zvyklá a herci u tohoto výrazu šílí. Poslouchal si tedy rady zkušenějších kolegů a učil ses od nich?
Samozřejmě jedna z prvních rad, kterou jsem dostal, byla, že na jeviště nemám mít na hlavě čepici. Dále, že právě jeviště není pódium (smích) a to byly rady od starších zkušenějších kolegů, které jsem dostával a poslouchal. Pamatuji si, jak nás třeba Richard Tesařík pohlavkoval, abychom hráli pořádně a správně vyslovovali. Richard si na to před pár lety vzpomněl a omlouval se mi na narozeninách Karla Gotta (smích), to bylo moc hezký. Tenkrát jsem stál na jevišti s lidmi, jako Martin Dejdar, Lucka Vondráčková nebo Vláďa Marek a byl to pro mě úplně nový svět a něco báječného, protože jsem se s nimi cítil moc dobře.
V Divadle Kalich hraješ momentálně v Johance z Arku. Co Tě na tomto muzikálu nejvíc baví?
Baví mě jednak Bednárikova režie, která je pro mě neotřelá a baví mě samozřejmě také ta muzika. Pro mě je Johanka z Arku hudebně nejlepší muzikál, jaký tady kdy byl. Nechápu, jak na to ten Soukup s Osvaldovou tenkrát přišli.
Když se podíváme na Tvůj raketový start a dobu, kdy ses stal známou osobností (finalista soutěže X-Factor), máš dojem, že Ti to někdy zamotalo hlavu nebo si zůstal svůj?
Člověk sám sebe těžko hodnotí. Já si myslím, že jsem to přečkal a ustál celkem dobře. Když se podívám zpátky, spoustu věcí bych asi určitě udělal jinak nebo se zachoval jinak. Problém talentových soutěží je, že si velmi rychle zvykneš na obrovský zájem, který o tebe je, na tu takzvanou popularitu. To není ta opravdová popularita, je to jen chvilková záležitost, že máš stále za sebou kameru, fotí tě, pořád o sobě něco čteš v nějakém bulváru, takže začneš mít pocit slávy. Já jsem třeba začal dělat to, že když jsem jel MHD, tak jsem si musel vzít čepici nebo brýle. To, ale vůbec ne kvůli tomu, že bych byl tak moc známá osoba, ale mě v tu chvíli připadalo, že lidi na mě můžou koukat. Nebo jsem si kupoval noviny, abych se nemusel konfrontovat s pohledy lidí, kteří by mě mohli poznat. Tak takhle to možná člověku tu hlavu zamotá, ale jinak jsem byl myslím dost nohama na zemi. Už předtím jsem vystupoval, dělal muziku a věděl jsem, že tahle jakási popularita mi může jenom pomoct. A to se také stalo. Začali se mi ozývat z divadel, Michal Horáček mě oslovil pro svoje projekty a to mi pomohlo. Pokud bych měl říct, jestli je to tlak, tak musím přiznat, že ano.
I přesto všechno co si zmínil, doporučil bys mladým umělcům účast v takových soutěžích?
Je to těžká otázka. Dnes ta doba běží hodně rychle a mám dojem, že už to nemá, bohužel, takovou váhu jako před pár lety. V poslední době byla každý rok nějaká soutěž a publikum asi ztrácí přehled o těch lidech, co se v soutěžích snaží, vyjdou z nich a něco pak dělají. Někdy je to lidem možná už i protivný. Pravda ale je, že televize by to nedělala, kdyby neměli milionovou sledovanost. Což je reklama, kterou si nemůže dovolit zaplatit nikdo z ulice. Když se mě někdo ptá, jestli má jít do těchto soutěží odpovídám, ano. Jestli cítíš jenom trošku nějaké pnutí, tak to udělej. Jinak si pak budeš do smrti říkat, že si to měl udělat. Takže běžte tam, snažte se dojít co nejdál, protože je to reklama. Pokud chcete dělat šoubyznys, pokud se chcete tímto způsobem živit, tak to není na škodu. Taky zjistíte, jestli jste vůbec schopni ustát ten tlak a nároky, které vás jako budoucí umělce čekají.
Co nového od Tebe mohou fanoušci čekat v nejbližší době?
Já jsem teď vydal desku, která se jmenuje „Ondřej Ruml zpívá Ježka, Voskovce a Wericha“ a té se doteď prodalo tři tisíce kusů. To je dnes zlatá deska, tak ji v Jazz Docku budeme s klukama 8. dubna přebírat a na to se samozřejmě moc těším. Také jsem navázal spolupráci s Českým rozhlasem a Vlado Valovičem, který vede orchestr Gustava Broma, a zde jsem dostal nabídku na spolupráci u většího swingovo-popovém projektu. Chtěl bych tímto pokračovat i na materiálu, který je na zmiňované desce. Ježkovi písničky, které jsme aranžovali do nějaké našeho pojetí, bych rád nyní obohatil o ten swingový big band. Navíc projevila zájem o spolupráci i česko-budějovická filharmonie. Takže nás čeká dost práce, cestování a koncertování s big bandem.
A co klasické divadlo nebo muzikál? Máš ještě pořád chuť se pohybovat po jevišti?
Mě to strašně chybí, ale já jsem línej a možná i srab. Nechci chodit na konkurzy, vzít si tam číslo, vyplňovat dotazník, jít tam tancovat, to není nic pro mě. To už jsem jako student absolvoval snad tisíckrát. Takže já sedím doma na telefonu, čekám a tajně doufám, že mi někdo třeba zavolá. A musím říct, že zatím teda nevolají… (velký smích). Budu ale rád, když mi zavolají, a to bych šel asi i na ten konkurz. Potřebuji jen postrčit tím telefonem, abych tam měl důvod jít. Sám od sebe to neudělám, na to jsem měkkej a línej.
zdroj: Divadlo Kalich
