Rozhovor s muzikálovou herečkou Markétou Procházkovou o roli v obnoveném představení Daniela Landy Tajemství, o hereckém i osobním životě, ale také o jejích zájmech a chutích.
V současné chvíli se v Divadle Kalich věnuješ roli Elišky v obnoveném představení Tajemství od Daniela Landy. Jaká je to pro Tebe role?
Hlavní rozdíl je pro mě v tom, že je to převážně činoherní role. Já dělám už asi devět let muzikály, takže většinu svých emocí v postavách vyjadřuji zpěvem nebo tancem. Samotné činohry jsem dělala dvě, ale ne na takto velkém jevišti. Přála jsem si ve své práci změnu a práci na něčem novém, a tak jsem za roli Elišky moc ráda a velmi vděčná, protože je to obrovská zkušenost.
Jak se tedy na takovou roli připravuješ?
Začala jsem chodit na hodiny jevištní mluvy. To, co jsem se učila ve škole, jsem si musela zopakovat a znovu se do toho dostat. Pak jsem měla čtenou zkoušku a přípravu s paní režisérkou (Miriam Landa poz.red.) a také jsem sledovala záznam představení na videu, abych se inspirovala. A nyní máme zkoušky s celým týmem v divadle.
Tato role a celé představení je hodně o duchovních tématech, jaký je Tvůj vztah k duchovnu?
Já mám k duchovním věcem velký vztah. Možná je pro mne trošku oříšek, že v této postavě hraji racionální lékařku, která těmto věcem nejprve odmítá věřit. Ale právě na Tajemství se mi líbí, že toto téma otevírá, protože je mi blízké a umím se do něj při vývoji té postavy ponořit.
Viděla si v Divadle Kalich představení Tajemství při jeho prvním uvádění?
Ano, bylo to jedno z posledních představení a už tenkrát si pamatuji, že jsem si říkala, že se mi líbí. A možná bylo i mým snem si v něm zahrát.
Co je podle Tebe v dnešním uměleckém životě pro takové mladé herečky nebo zpěvačky, jako jsi Ty nejtěžší?
Vždycky jsem si myslela, že je těžké se prosadit. Teď si momentálně myslím, že je těžké se udržet. Stále mne ale překvapuje, že i když to člověk dělá tak dlouho, musí neustále překvapovat lidi, tedy hlavně režiséry (se kterými už pracoval) a chodit stále na konkurzy. Přála bych si, což se mi tady podařilo, že by mě někdo oslovil proto, že se mnou chce spolupracovat, protože mě viděl v nějaké roli a líbila jsem se mu. Takže je opravdu nejtěžší se v dnešní době udržet, protože čím je v tomto světě člověk starší, tím mi přijdou ty zmiňované konkurzy absurdnější.
Herecký život bývá náročný na spojení s osobním životem. To asi nejvíc v denním rytmu. Pociťuješ tento problém?
Je to samozřejmě absolutně jiný život. Snad jen jednou v životě jsem měla partnera, který to nechápal a nebyl z oboru. Já se vůbec nezlobím a chápu to, protože to je úplně jiný životní režim. Já mám volno od pondělí do středy a partner měl volné víkendy, kdy já musela pracovat. Takže je to těžké skloubit. Na založení rodiny samozřejmě myslím, ale i když jsem teď zamilovaná, bojím se o něčem takovém dnes mluvit, protože vím, že všechno může skončit hned zítra. Jediné řešení je, si prostě vždy najít někoho, kdo má pro mě a tento život pochopení.
Jak by sis představovala svůj rodinný život, až nastane ten pravý čas? Trváš na svatbě a tradičních zvyklostech nebo ne?
U mě se to mění rok co rok a hlavně se to mění i s partnery. Každý ze mě vytáhne i jiné pocity a potřeby. Momentálně to mám tak, jak jsem si to malovala od dětství, že bych chtěla mít život jako pohádku. Chtěla bych mít svatbu. Ne takovou tu na oko pro hodně lidí, ale spíš pro sebe, pro mě a mého milého. Mám ráda tyto sliby a obřady. Takže bych chtěla být tou ženou, která je vdaná a má děti a celou rodinu. To je opravdu hezká představa.
Co Tvoje současná domácnost? Jsi vášnivá kuchařka a hospodyňka?
Vzhledem k tomu, že bydlím v garsonce, tak celkem nerada ten čas trávím doma, protože člověk v jednom pokoji dělá úplně všechno, pracuje, vaří, spí. To mi moc nevyhovuje, a tak celkem hodně ten byt opouštím. Chodím pořád někam na nějaké lekce tance, hodiny zpěvu, zkrátka učit se, a tak se spíše stravuji venku. Když už jsem ale s partnerem, tak pro něj ráda uvařím. Typická ženská v tomto, ale zatím moc nejsem.
Takže nejsi herečka gurmánka a s kolegy si recepty nevyměňuješ?
To se stane tak dvakrát za rok.
Co máš tedy ráda za jídla?
Mám ráda lehká jídla, miluji polévky, italskou kuchyni, saláty. Maso moc nemusím, ale když už si ho dám, tak jen tak přírodní steak. Moc ráda mám sýry, hlavně kozí sýr. Prostě lehkou stravu.
Volíš toto jídlo i kvůli kondici? Udržuješ se nějak cíleně fit?
Nehlídám si nijak váhu a myslím, že je vidět, že nejsem nějak vychrtlá. Spíš mě hlídá samo tělo. Není to úplně vědomě, že bych se věnovala tomu, co můžu a nemůžu sníst. Já jím klidně i o půlnoci, ale nemám ráda ten pocit přeplněnosti. Takže v tom se jediném hlídám, protože nemám ráda ten pocit.
Jako muzikálové herečce Ti stačí trénink pouze během zkoušení v divadle nebo potřebuješ pro kondici i něco navíc?
Zatím mám role, které kondičně zvládám. Možná je škoda, že přípravu navíc nevyžadují vedení divadel od herců. Já si myslím, že herci by měli na sobě stále pracovat. Já to mám v sobě takto zakódováno a neustále se chodím vzdělávat navíc. Jak tanečně, alespoň dvakrát týdně, tak herecky a samozřejmě docházím i na hodiny zpěvu.
Každý umělec má svoje přání a cíle. Co je ta Tvoje meta?
Netoužím úplně po nějaké ceně, což je určitě pěkná věc a jednou se tomu rozhodně nebudu bránit, ale já spíš toužím po tom, dělat tuto profesi celý život. Chtěla bych mít to štěstí, aby mne to pořád bavilo. Je to těžké. Někdy přijde role nebo hra, která není vašemu srdci úplně nejblíže, přesto tu práci vezmete a uděláte nejlíp, jak to jde. Pak, ale přijde třeba takové Tajemství a to je pro mě tak naplňující, že mi to dá zase energii minimálně na další rok.
Když si přišla do Divadla Kalich, měla si zkušenost i z jiných divadel. Co Tě zde nejvíc baví?
Líbí se mi zde komorní prostředí tohoto divadla. Nemám ráda, když lidé z poslední řady nevidí, jak se tvářím. Nemám také ráda přehrávaná, velká gesta, která jsou potřeba na velkých divadlech, pak mám pocit, že pro diváka v první řadě je to moc. V Kalichu je taky moc dobrá parta lidí. Jsem zde už několikátý rok a hodně lidí se potkává ve více inscenacích. To jak se známe je pěkný a když jedeme na zájezd, je to jako s kamarády na táboře.
Vnímáš diváky, kteří navštěvují Divadlo Kalich? Jaký typ diváka podle Tebe toto divadlo navštěvuje?
Určitě cítím rozdíly mezi diváky v jednotlivých divadlech. Hodně se to pozná podle takzvaných fanklubů. Každé divadlo má ten svůj a podle toho se pro mě hodně diváci liší. Jsou samozřejmě i takový diváci, které často potkáváte i na jiných scénách. V Kalichu chodí věrní diváci nejvíc přímo na nás, jako jistý kolektiv a partu, která je při svých výkonech baví. A také si myslím, že chodí na titul, který považují za kvalitní. Jinam jdou zase spíš na nějaká slavná jména.
Máš i nějaké mimodivadelní zájmy, které si neseš třeba z dětství?
To, co teď dělám, byl dříve můj koníček. Dělala jsem to tak trošku tajně a ne moc profesionálně. Pořád jsem si zpívala, tancovala, dívala jsem se na taneční filmy a napodobovala jsem hlavní hrdinky. Samozřejmě vždy, když nikdo nebyl doma (smích), takže jsem měla omlácené nohy o skříně. Ale jinak mimo divadlo ráda čtu, třeba tu zmiňovanou duchovní literaturu a mám ráda přírodu. Když mám volno a nemusí být ani příliš pěkně, tak se ráda obléknu a vyrazím do přírody, do hor nebo si zasportovat. Práce mi je, ale zatím stále koníčkem, takže si nic lepšího nemůžu přát.
Jaké si byla dítě? Chodila si třeba do nějakého dramatického kroužku?
Já jsem byla dítě, které chtělo dělat každý den něco jiného. Takže do dramatického kroužku jsem nechodila a rodiče se mě asi taky báli někam dát, protože bych tam dlouho nevydržela. Chodila jsem jen na klavír, což se stalo takovou povinností a já to neměla vůbec ráda. A jak to bývá, když už jsem nemusela hrát, tak jsem si ráda zabrnkala. Rodiče to dělali chytře a nikam mě moc necpali a nechali mě, abych si každý den hrála, na co chci. Taky jsem vyrůstala s klukama. Mám staršího bráchu a do třinácti let jsem byla možná takový kluk (smích). Pak jsem poznala, že jsem holka a začala kluky spíš balit, než s nimi hrát fotbal. Měla jsem takové veselé dětství.
Jsi hodně energický člověk. Měla si jako dítě se svojí energií nějaké problémy, třeba ve škole?
Já vím, že působím energicky, ale musím se přiznat, že když přijdu domů, nastane úplná změna. Prostě se vypnu, jsem v klidu, ráda mlčím. Takže druhý extrém. Jako dítě jsem podle rodičů byla hodná. Sice jsem měla svoji hlavu, ale nezlobila jsem. A ve škole jsem se sice trošku vrtěla, ale to je tím, že nerada sedím. Poznámky pak byly, že se na někoho pořád otáčím, vstávám a povídám. Neměla jsem ráda nudu, a když mě někdo nutil se učit, co mě nezajímalo, tak to byl problém.
Vystudovalas gymnázium a pak si nešla dál na vysokou školu. Proč? Nelákalo Tě nějaké civilní povolání?
Původně jsem o tom samozřejmě přemýšlela. Dokonce jsem se i přihlásila na přijímací zkoušky na pedagogickou školu. Mezitím jsem začala studovat konzervatoř Jaroslava Ježka a už se to vše nedalo stíhat. Tam jsem šla v devatenácti a věděla jsem, že musím opravdu makat, abych to zvládla. Nejvíc to asi mrzelo rodiče, ale když pak viděli, že se mi daří v tomto oboru, začali mě podporovat. Já, ale stále ještě přemýšlím o civilním povolání. My herci bohužel musíme čekat na to, co nám přijde do cesty a každý den je v neklidu. Takže mne napadá, že bych mohla třeba učit. Jsem i takový typ člověka, že ráda učím. Celkem ráda bych učila zpěv. To bych zvládla asi v pohodě. Teď mne možná čeká učení hudební výchovy za mojí těhotnou kamarádku.
Máš kromě svých koníčků i nějaké takzvané chlapské zájmy? Koukání na sport, řízení?
Sport miluji, ale ne se na něj koukat, ale aktivně si zasportovat. Když mě kluci vezmou mezi sebe a nevadí jim, že snížím trošku kvalitu týmu, ráda si zahraju cokoliv. A řídím také moc ráda. Tatínek je profesionální řidič, takže možná tam jsou i nějaké geny.
No a ženská klasika vyšívání, pletení Tě neláká?
Tyto činnosti neumím. I s šitím mám problém. Pokud mám třeba díru na ponožce, tak spíš uvažuji, že ji vyhodím, než že bych ji zašila (smích). Ale bavilo mě kutit z bavlnek třeba náramky nebo také vyšívat obrázky. Což jsem dělala jako dítě. Ty praktické dovednosti mě příliš nelákají.
Je tedy Markéta Procházková spíše domácí typ ženy nebo cestovatel, baťůžkář…?
To se mění podle toho, jak jsem unavená. Když je únava velká, ráda se někde takzvaně plácnu u moře. To vydržím tak dva dny a pak si většinou půjčím auto a snažím se cestovat. Ale nejsem typ cestovatele „baťůžkáře“, protože mám ráda pohodlí, trošku komfort a možnost se každý den vysprchovat. Celkově ale moc ráda cestuji. Miluji v létě hory, celodenní výlety. Pokud mám chvíli volno, vyrazím z města ráda kamkoliv ven do přírody. Jednou za rok, ale musím za hranice, protože teprve pak ze mě vše spadne, odpočinu si a vyčistím hlavu. Ráda poznávám nová místa, takže se nerada vracím, tam kde jsem již byla.
text: Divadlo Kalich / foto: Divadlo Kalich, dreamstime
